Archív kategorie Úvahy

Pouť posvátného popela

13. září, 2018 | 14:01 | Žádný komentář

1.5.2018

Rozloučení s citronkem míru

Včera jsem se slavnostně rozloučila s jedním z mých citronků míru a přitom bilancovala…

Bylo mi u toho trochu smutno. A bohužel musím konstatovat, že akce „Citronem za světový mír“ se nezdařila.

Tady jsou výsledky:

První citronky jsem zasadila v 11.11.11. v 11,11 hod.

Zasadila jsem jich 11, vzešlo jich 6. Do světa jich šlo 5. Z nich přežil jeden. Skvěle se o něj stará Anička R. je krásný, košatý, radost se na něj podívat. Ten můj sice ještě žije, ale vlastně spíš živoří. Je pořád malinký a drobný a vypadá nezdravě…

Další jsem sázela už masivně v roce 2012. Ze všech stran jsem totiž slyšela o transformaci a konci nejen mayského kalendáře a tak jsem chtěla ten přelomový rok využít k něčemu užitečnému.

Nejvíc citronků jsem vysadila 12.12.12dál jsem sázela 20.12.12, 21.12.12 a 22.12.12.

( také 16.12.2012 se svýma malýma jogínkama, ale o tom jindy).

Celkem šlo do světa 39 citronků. Z nich žijí asi 4 a pokud vím,

NIKDO sám od sebe nic nevysadil.

Mně zůstaly celkem  4. Dva krásně prosperovaly, dva živoří a nikdo by neřekl, že jim je už 6 a 7 let. Ty dva ale byly nádherné. A tady jsou jejich příběhy:

Začnu tím, se kterým jsem se včera rozloučila (*12.12.12, + 30.4.2018). Už od počátku krásně rostl, byl nejkrásnější a musím přiznat, že proto měl u mě protekci.

(…stejně jako vše, co je krásné L)

Když kmínek dorostl do výšky asi 30 cm, začala jsem ho tvarovat. Nemyslím nijak drasticky, ale jen jsem zastřihovala větvičky, aby mohl  kmínek sílit a růst ještě víc.

O ostatní citronky jsem také pečovala, zalévala je s láskou a dokonce i přihnojovala. Ale tenhle prostě rostl nejlíp. Nejdřív jsem měla všechny citronky ve svém podkrovním jógovém prostoru, dokonce jsem jim vytvořila „ochranný „ kruh z kamenů z různých končin – z potůčku v Roháčích, z dravé říčky ve švýcarském Champex, něco je i z moře. Musím se ale přiznat, že ochranný kruh jsem si vytvořila sama, podomácku, tak proto asi moc neochraňoval… Mám ho sice dodnes, ale jen na ozdobu…

Teď si uvědomuju, že jsem vlastně akci „Citronem za světový mír“ odpískala už daleko dřív, už tak před 2 lety. Tenkrát jsem si řekla, se mi tam všechny nahňácané citronky nelíbí a že je přesunu jinam. A po letním bytě na terase jsem je už nedala zpátky do podkroví, ale udělala jim místo v garáži s tím, že budou muset co nejdřív do světa, abych se už o ně nemusela starat. (tenkrát jsem jich měla ještě asi sedm). V podkroví jsem nechala jen  dva – ten můj krásně prosperující a ještě jeden, se kterým jsem experimentovala. Vůbec jsem ho totiž nezastřihovala. Chtěla jsem vidět, co z něj vyroste, když se bude jen zalévat a nezastřihovat. A tak první citronek rostl a košatil, ten druhý rostl do výšky. Tak, že pak už nemohl být bez opory…

Někdy  v létě 2017 začal ten můj krásný trochu chřadnout. Lístky už nebyly jako dřív, nicméně nepadaly, zůstávaly… To, co mě uklidňovalo bylo, že se zdálo, že raší nové lístky.

Ale nové už nevyrostly…

A já se zachovala tak, jak je pro mě obvyklé, a to že odkládám věci na později. A tak, místo abych citronek hned přesadila, dala jsem ho do garáže a jen chodila zalévat. Bylo mi ho sice líto, ale nic víc jsem neudělala…

Až předevčírem. Rozhodně jsem ho odnesla před garáž, že ho přesadím, dám na terasu a on poroste jako dřív. JENŽE – ani jsem ho nemusela pracně přesazovat- vzala jsem za kmínek a bez jediného odporu ho vytáhla… Neměl totiž vůbec žádné kořeny… Nevím, jak je to možné, vždyť předtím tak krásně rostl…

A tak jsem si řekla, že se s ním aspoň důstojně rozloučím, že si to zaslouží. Nevěděla jsem ale, jak to provedu. Jen jsem cítila, že bych ho měla obřadně spálit.

Příležitost byla- 30. duben a čarodějnice. Věděla jsem, že v obci zase bude pálení, že tedy nebude problém se žehem. Ale vůbec se mi k velké hranici s přiopilými sousedy nechtělo.

A opět se projevila Prozřetelnost…

Už minulý týden na józe jsem začala přemlouvat sousedku vědmu Léňu, ať udělá nějaký čarodějnický rituál, vždyť měl být navíc úplněk… Nic se ale napevno nedohodlo.

Až včera dopo mi Léňa volá, že rituál bude, že se ho ujme malá Léňa- dcera. Upřímně řečeno se mi už nikam nechtělo. Navíc, když jsem slyšela, co všechno s sebou, tak jsem myslela, že to bude něco jako lití mléka do ohně. Ale nakonec jsem se na rituálek s Léňama vypravila. S sebou jsem vzala dle instrukcí svíčku, vodu, jako obětinu vajíčko a ještě onen kmínek citronku s tím, že ho tam někde obřadně pohřbím.

A vyrazily jsme. Nejdřív jsme hledaly vhodné místo někde poblíž, abychom nemusely moc daleko, ale pak malá Léňa rozhodla, že jdeme tam, kam měla původně v úmyslu – na kraj lesa k poli.  Došly jsme tam ve chvíli, kdy Slunce bylo na horizontu a právě zapadalo. Takže nejdřív jsme se rozloučily se Sluncem a pak připravily ohnišťátko. Léňa udělala z bylin magický kruh a pak to začalo… Provedla nejkrásnější rituál, jaký jsem kdy zažila. Bubnovala na šamanský buben a zpívala k tomu obřadní písně do toho se postupně smrákalo a ohýnek hořel. A pak nastala vhodná chvíle pro rozloučení se s citronkem. Jeho kmínek bez jediného kořínku jsem vložila na ohniště a v duchu se s ním rozloučila mantrou od mého Mistra…

Kmínek shořel úplně celý.

Je to s podivem, protože nebyl vyschlý, přesto však krásně shořel…

A teď mi dochází, že dojdu nabrat popel z našeho včerejšího ohniště a prach z citronu míru rozpráším všude kolem…

Tak to bylo rozloučení s mým milovaným citronkem.

Takže mi zůstali už jen 3 – jeden chudinka narozený 11.11.11, jeden chudinka z 20.12.12 a jeden krasavec, narozený 12.12.12. Ano, ten citronek, který jsem nejdřív nechala neřízeně růst a který jsem zastříhla jen a jen proto, že jsem cítila, že ta jeho výška už mu škodí. Tak tenhle citronek žije, krásně košatí a kmínek sílí J

Tak to je bilance akce „Citronem za světový mír“

Teď mi ale dochází, že to není špatné, že se ta myšlenka ještě může ujmout, že větřík ideu rozfouká do světa a mír všude přece jen BUDE J.

 

Tak a jdu přesadit ty dva chudinky a věřím, že přežijí a začnou krásně růst a třeba i plodit…

 

 

Vše má mírové řešení
Jsem vegetarián.
Už asi 10 let.
Nejím maso proto, aby kvůli mně neumíraly živé bytosti.
Až do migrantské krize jsem měla za to, že vše má mírové řešení.
JENŽE
Díky Islámskému státu jsem tuto teorii přehodnotila a měla za to, že NĚCO mírově řešit nejde.
Dneska jsem ale dostala lekci.
Díky jedné naducané masařce, která i v den zimního Slunovratu hbitě kroužila nad napečeným cukrovím a střídavě usedala na právě chladnoucí vánočky, čerstvě nazdobené perníčky a můj hrnek s čajem.
Řekla jsem si, že si to nenechám líbit a mouchu chytnu do sklenice a vynesu ven.
Jenže – nemohla jsem sklenicí rozmašírovat své výtvory. Navíc moucha byla vždy rychlejší a než jsem ji stihla přiklopit, byla na jiném perníčku či vánočce.
A pak mi došla trpělivost.
Mírové řešení selhalo a tak začalo jít mouše o kejhák.
Vzala jsem si plastové desky a snažila se mouchu zaplácnout. JENŽE – opět byla rychlejší. Snad půl hodiny jsme se honily po kuchyni a pak mi Univerzální architekt seslal řešení.
Zapojila jsem mozek.
Došlo mi, že moucha je tam, kde je světlo.
A tak jsem rozsvítila v chodbě zhasla v kuchyni. Moucha přeletěla do chodby. Já rozsvítila v předsíni a zhasla v chodbě. Moucha přeletěla do předsíně. A pak – rozsvítila jsem venku a zhasla v předsíni a…
…moucha dobrovolně odletěla.
Z toho vyplývá, že i tato situace měla mírové řešení a začínám být se syrskou krizí opět optimista.
Však on nám Univerzální architekt nějaké mírové řešení sešle.

napsáno 22.12.2015